Aktuální interaktivní povídky:




Na dálnici

27. července 2016 v 16:13 | misa660 |  Povídky z ulice
Už jsme přejeli státní hranice s Německem a jedeme plnou rychlostí po dálnici v Česku. Do oken nám bubnuje silný déšť, stírače kmitají jako o život a všechna světla, i mlhová, nám svítí. Auta před námi však mizí v dáli, tak hustý mraky nás pohltily. Táta šlape na brzdy, jedeme tak sedmdesátkou. Otočím se dozadu, kde spatřím spoustu žlutých skvrn, světla též pomalu jedoucích řidičů. Takové mám ráda, protože si cení života a zbytečně neriskují. Bohužel se najde spoustu lidí, co si to v levém jízdním pruhu kolem nás prosviští a za chvíli je nevidíme. Když ustává déšť, popadnu rozečtenou knížku, která mě opět vtahuje do děje. Náhle táta zastaví, dává blikačky, oznamující kolonu pro auto za námi a zastavujeme za stříbrnou škodovkou. Mnoho řidičů vystupuje ze svých vozidel, aby se zahleděli do dálky a spatřili tak nekonečnou táhnoucí se kolonu, jiní si jdou zakouřit.
"Nemáme moc benzínu," podotkne táta a vypíná motor.
"Musíme šetřit." Naše auto zhasíná. Máma vpředu celá vystrašená zakleje na tátu: "Jsi nemohl někde vzít?"
"Nenapadlo mě, že v Česku budeme stát," pokrčil rameny a koukal před sebe. Já do debaty raději nezasahuji. Čekáme pár minut a táta opět startuje. Popojedeme možná tak 10 metrů a zase se ani nehneme. Slyšíme houkačku a za námi spatříme sanitku. Řidiči jedou ke kraji, a tak umožňují volný průjezd pro záchranku. Dálnice se rázem zaplní sirénama sanitek, policajtů i hasičů. Ve mně se objevuje ten ošklivý pocit, co se asi stalo.
"Támhle je sjezd na Loděnice. Byl jsem tam na kole, mohli bychom se odtamtud nějak vymotat." Máma mlčí, protože nezná odpověď. Všichni budou chtít sjet, bude to zasekané i tam. Odbočka však drhne také. Auta v pravém pruhu stojí, tak jako my. Nakonec přijíždíme ke kamionu, který výjezd blokuje. Dostáváme se před něj a táta již neváhá, dává blinkr a přejíždí přes pruhy. Dostáváme se do Loděnic a motáme se cestičkami směrem do Prahy.

Následující dny si pročítám zprávy. V ten den na dálnici utrpělo zranění několik lidí, stalo se několik autonehod.



Odsud začíná smyšlený příběh, ze kterého mi na konci bylo dost smutno.

Seděli jsme v autě a hráli slovní kopanou. Já, mladší bráška a mamka. Taťka řídil, proto jsme ho do hry nezapojili. Začalo strašně pršet, když jsem byla právě na řadě. Z mozku se mi úplně kouřilo, protože na mě zrovna padlo písmenko A. Fotbal jsme hráli už nějakou chvíli a slova se vyčerpávala.
"Zpomal, Dane," oznámila mamka taťkovi, kterého to však nechalo klidného.
"Neboj, je to jen déšť. Musíme to stihnout včas, babička nás čeká," poklepal na hodinky.
"Můžeme dostat smyk! Klouže to a skoro nic nevidíme!" máma již zvýšila hlas.
"Jsi na řadě," strčil do mě Pepa.
"Teď nehrajeme," odstrčila jsem ho a sledovala vozovku před námi. Vážně nebylo skoro nic vidět, ale táta jel stále stejnou rychlostí a předjížděl pomalu jedoucí auta.
"Věř mi trochu. Máme super auto," pohladil naše černé BMW na palubní desce a sešlápnul plyn. A pak si už jenom pamatuju, jak všechno zčernalo. Během jediné vteřiny se můj život změnil. Táta, který neuposlechl mojí mámu, dostal smyk. Naše slavné BMW vjelo do protisměru, kde do přední části auta napálila mladá žena se svým bílým Renaultem. Naše auta se zešrotovala. Zrovna si prohlížím fotky z naší tragické nehody, které před námi babička s dědou skrývají. Odcházím z této zprávy a rozkliknu rubriku Sport. Pročítám si zprávy o fotbale. I když píšou, že moje Slavia vyhrála, roním slzy. Už si nikdy nezahraju fotbal, který jsem tak milovala.
"Už je pozdě, měla bys jít spát, Naďo," osloví mě babička s dědou, kteří mi pomáhají s uložením do postele každý večer. Neohrabaně se dědovi chytám kolem ramen a vysazují mě na postel. Přikryjí mě a zhasínají světlo. Pepa se probouzí a kouká na mě z palandy.
"Ségra, udělám to pro tebe. Kvůli tobě se dostanu mezi ty nejlepší fotbalisty. I když ten fotbal tááák strašně nesnáším."
"Díky, Pepo," koutkem úst se usměji a přeji mu dobrou noc.


Raději vypínám internet a dávám si oddechový seriál. Bílý renault a černé BMW v sobě. Přežily jen děti
Nad tím titulkem, však musím stále přemýšlet. Zmocňuje se mě hrůza a smutek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 27. července 2016 v 20:52 | Reagovat

Ten konec je velmi smutný. :(

2 misa660 misa660 | Web | 27. července 2016 v 21:05 | Reagovat

[1]: já vím :( asi jsem ještě stále ovlivněna Než jsem tě poznala :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama