Aktuální interaktivní povídky:




Náhodné věty - Život jde dál

2. srpna 2016 v 20:09 | misa660 |  Věty
  • Mám tu 1. povídku ze dvou náhodných vět od vás. Potřebuji další a další věty, které můžete psát sem (předešlé komentáře promažu)
  • Z povídky mám takové smíšené pocity, štěstí a smutek zároven. A co vy?
  • A věty bylo tyto:
Dobře, říká se, že člověk nejlépe píše, když je smutný, zklamaný.
Venku se náhle zatemnilo a začaly z nebe padat velké kapky deště.



Je první letní sobota, která se zdá být stvořená pro úžasný den. Zaraduji se, protože za oknem spatřím sluníčko a modrou oblohu bez jediného mráčku. Možná by se tam našlo pár malinkých bílých flíčků. Dnes, jako každý víkend, podnikáme něco s přítelem.
"Když je tak hezky, nechceš na výlet nebo na piknik?" zavolala jsem mu a čekala na odpověď.
"Lásko, rád bych, ale můžeme se sejít až večer. Předtím už něco mám," oznámil mi, jako by to byla běžná věc.
"Co prosím? Vždyť víkendy jsou celé naše," zaškaredila jsem se.
"Vím, promiň. Uvidíme se večer, musím běžet. Ahoj," telefon začal pípat. Položil ho. Ještě chvíli jsem hypnotizovala displej mého Huawei, jako bych čekala další hovor. Když se obrazovka zamkla, odhodila jsem mobil na postel. Zanedlouho budeme slavit společné dva roky. Ještě nikdy jsme neporušili slib, že se uvidíme celé dva dny o víkendu. V týdnu se většinou nescházíme, protože Petr bydlí hodinu odsud a často pracuje do pozdních večerních hodin.
Po obědě, do kterého jsem párkrát dloubla a zbytek vyhodila do koše, jsem si všimla černých mraků na obloze. Naštvaně jsem Petrovi napsala na Facebook, kde mimochodem nebyl online již od včera, ať si to něco užije a ať si zmokne. Zkusila jsem si zapnout seriál, který jsem však moc nedokázala vnímat. Ale dokoukala jsem díl a pak mi Messenger oznámil zprávu.
Jsem tady, máš čas? Petrovu zprávu jsem četla stále dokola a přemýšlela, co odpovědět.
Jo, odepsala jsem mu nakonec jednoslovně.
Fajn, za hodinku jsem u tebe. Konverzace proběhla neskutečně rychle, stroze a bez jediného smajlíku. Ani se mě nezeptal, jestli ho chci vidět. Nakonec jsem se přemluvila i k řasence a tvářence. Za hodinu a čtvrt mě Petr prozváněl, což znamenalo, že stojí před barákem. Popadla jsem kabelku a vyšla z domu.
"Čau, kam jdeme?" zeptal se mě, ale nehleděl mi do tváře.
"Nedáš mi ani pusu?" udeřila jsem na něj.
"Promiň, jsem v jednom kole," přistoupil ke mně a dal mi polibek na čelo. Začala jsem se smát, ale on pokračoval v chůzi.
"Fajn, jdeme si sednout někam na pivo, ok?" Přikývla jsem a následovala divného Petra. Tohle nebyl můj Petr, ale úplně cizí člověk, kterého jsem nepoznávala. Cestou jsme nepromluvili jediné slovo.
"Třeba sem," zatáhl mě do nějaké restaurace. V té rychlosti a zmatenosti jsem nezaregistrovala ani její název. Ale neznala jsem jí.
Petr nám objednal pivo, které měl téměř hned vypité. Já si jen lokla a sklenice byla stále po okraj plná. Ani jsme si neťukli.
"Jak je?" zeptal se mě z ničeho nic.
"Jak je? Vážně se mě ptáš? Zajímá tě to vůbec?" odsekla jsem mu.
"Jasně, Leni, vždycky mě zajímá, jak se máš. To přeci víš," vykouzlil zase ten svůj úžasný úsměv na tváři a já se taky musela usmát. Můj starý Petr se vracel. Vzal mě za ruku a začal jí hladit.
"Co děláš?" culila jsem se na něj a položila jsem volnou ruku na tu jeho.
"Musím ti něco říct…"
"Copak?"
"Musíme to skončit," podíval se na mě a já na něj. Myslela jsem si, že si dělá legraci, ale evidentně to myslel naprosto vážně. Odvrátila jsem pohled směrem k oknu. Venku se náhle zatemnilo a začaly z nebe padat velké kapky deště. Přesně jako moje pocity.
"Cože?" řekla jsem nakonec.
"Jedu pracovně do Ameriky," vypadlo z něj, ale ruku mi stále nepouštěl. "Na 5 let…" ještě dodal. Seděla jsem naproti němu jako leklá ryba.
"Tak to gratuluji," vysoukala jsem ze sebe a předstírala, že mám obrovskou radost. Přála jsem mu to, takových šancí je v životě málo. Ale zároveň jsem chtěla, abych se z té noční můry, co nejdříve probudila.
"Myslel jsem, že kdybych si držel odstup, bylo by to všechno jednodušší. Nikdy bych na tebe nebyl ošklivý, miluji tě. Ale nedokázal jsem to. Musel jsem tě vidět a rozloučit se v dobrém."
"Mů…můžeme…udržovat vztah….na dálku," vzlykala jsem.
"Leni, nebreč, prosím. Nechci vztah na dálku, ne na 5 let. Oba bychom se trápili a chci, abys byla šťastná. Je ti 24, za chvíli můžeš zakládat rodinu, ale se mnou bys nemohla. A co bude potom taky nikdo neví. Chci, aby sis našla nějakého muže, který tě bude milovat tak jako já a budete spolu šťastní," usmál se, ale i přesto měl zarudlé oči.
"Petře…Já chci ale tebe, počkám na tebe!" slzy ze mě tekly proudem.
"Nechci, abys čekala, žij dál," políbil mě na ústa.
"Sbohem, Lenko. Miluji tě a vždycky budu," zvedl se ze židle a došel k baru. Zaplatil a poté odešel. Já tam stále seděla a brečela. Nechal mě tam. Nakonec jsem dokázala vstát a odkráčet domů. Sedla jsem si k počítači, otevřela prázdný word a začala si vylévat srdíčko. Psala jsem až do půlnoci, kdy na mě padla únava. Další dny jsem pokračovala. Pomáhalo mi to zapomenout na skutečnou realitu a utíkala jsem do vlastního světa. Život šel dál, čas ubíhal. Asi po půl roce jsem se rozhodla můj velkolepý román ukončit. Po pětiletém odloučení jsme se s Petrem opět shledali a byli šťastní až do smrti. To se mi zdálo jako skvělý závěr. Nechala jsem si text vytisknout a uložila ho mezi další tajná vlastní díla. Nikdo mé příběhy nečte a tak to navždy zůstane.

O 10 LET POZDĚJI
"Mamí, mamí, co to jeee?!" mával na mě Petřík listama papírů.
"Petře, kdes to našel, dej to sem!" zakřičela jsem na něj a vynadala mu, aby mamince už nikdy nelezl do stolu s osobními věcmi.
"Ale, ale, co se tu děje, má zlatíčka?" zaslechl nás manžel. Radek mě objal kolem pasu a vzal mi papíry z ruky.
"Ty taky? Dej to sem, je to moje!" vyjela jsem na něj a zuřivou silou jsem si příběh vzala zpátky. Nasupeně jsem odešla z kuchyně a román uložila zpátky na svoje místo. Ještě předtím jsem se však na chvíli usadila na točící židli a přečetla pár řádků. Tekly mi slzy. I když nadevše miluji svojí rodinu, Petr mi chybí. Vím, že už je zpátky, ale nemám sílu se s ním znovu setkat. Bojím se, že bych mu podlehla.

Jednoho rána mě probudil Radkův hlas: "Lenko?"
"Copak?" rozespale jsem mžourala na manžela. Když jsem spatřila těch X sepnutých papírů, vystřelila jsem z postele jako blesk.
"Lenko, počkej, neber mi to!"
"Není to tvoje!"
"Já vím, vím, dopustil jsem se chyby. Vím o tom. Nezajímá mě, jestli je tento příběh skutečný, jestli se náš Petr jmenuje po tvém Petrovi, ale je to zatraceně dobrý. Včera jsem to odeslal do nakladatelství, tohle bude bestseller roku, lásko," políbil mě na čelo. Celá jsem se klepala. Četl můj skutečný, skoro skutečný příběh. Slátaninu, kterou si nikdo nepřečte. Nevěděla jsem, na co dřív zareagovat a tak jsem začala brečet.
"Proč pláčeš? Jsi talentovaná," slzy jsem si utírala do jeho trička, ale cítila jsem se v bezpečí.

Za pár měsíců jsem pořádala autogramiádu. Sice to nebyl bestseller roku, ale mnoho lidí si mojí knížku opravdu koupilo a získala jsem mnoho fanoušků. Doteď nechápu, jak se může stát hotový zázrak obyčejné pracující ženě. Náš život se rázem změnil.
"Dobře, říká se, že člověk nejlépe píše, když je smutný, zklamaný,…" začala jsem svůj proslov. "Měla jsem zlomené srdce, když tento příběh spatřil svůj začátek. Psaní mi pomáhalo jít dál ve svém životě,…" a tak jsem okecávala a okecávala moje první dílo. A ne poslední. S Radkem jsme společně předčítali Petrovi další moje doposud tajné příběhy i z dětských let. Některé jsme si nechali jen do postele na večer, protože pár z nich nebyly vhodné pro dětské uši.
"Petr Koudelka," muž mi podstrčil knížku na podepsání. Úhledným písmem jsem vytvořila svůj naučený podpis a s úsměvem mu podávala knihu zpět. Až teď jsem zaregistrovala jeho jméno. Petr Koudelka.
"Petře?" hlas se mi zlomil.
"Lenko," pokýval hlavou.
"Jak se máš?" začal svojí obvyklou otázkou.
"Výtečně a ty?"
"Není to tak zlé," usmál se zase tím jeho úsměvem. Zdálo se mi, že se vůbec nezměnil. Jen účes už neměl tolik dlouhý, jako před deseti lety.
"Jak bylo v Americe?"
"Dlouhý příběh,…" za chvíli nás přerušil hlásek tmavé holčičky.
"Daddy, daddy," tahala za Petrův rukáv.
"Lenny, říkal jsem ti, že mi máš říkat TATI, kde máš maminku?"
"Támhle, jdeme už?" holčička mě spatřila a zamračila se. Podívala jsem se směrem, kterým kudrnatá dívka ukazovala. V povzdáli stála vysoká černoška a zamávala na nás.
"Tvoje dítě?"
"A tvoje?" podíval se za mě. Radek mi s Péťou přišli oznámit, že dělám frontu.
"Brzy nashledanou," Petr dal podepsanou knížku svojí holčičce a odkráčeli ke vchodu.
"Omlouvám se. Ten pán…Byl moc milý," usmála jsem se a pokračovala v podepisování.
"Tvůj Petr, že? Poznal jsem ho podle tvého popisu. Jsi vážně skvělá spisovatelka, poznal bych dle tvého popisu úplně každého," nevinně jsem se usmála, ale on si mě přitáhl k pasu a políbil mě.
"Fuuuuj," protestoval Petřík, a tak jsme se odtáhli. Autogramiáda pokračovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | Web | 3. srpna 2016 v 22:26 | Reagovat

Moc se mi ten příběh líbí - přijde mi takový ze života :) Lidi se rozchází a zase se potkávají... Přijde mi jako milé gesto, že oba své děti pojmenovali po tom druhém - jako vzpomínku na ztracenou lásku, ale že si zároveň vybudovali nové životy :)

2 misa660 misa660 | Web | 4. srpna 2016 v 17:28 | Reagovat

[1]: tvůj komentář mě velmi potěšil :)

3 gitty93 gitty93 | 4. srpna 2016 v 18:07 | Reagovat

Nevím jak to zhodnotit :D mě se líbil styl jakým to bylo napsané, jako kdyby to bylo přímo z knížky :) ale po obsahové části nevím, takové věci nečtu a tyhle příběhy mě moc neoslovují takže tady toho moc dodat nemůžu :( ale opravdu je to moc dobře napsané :)

4 misa660 misa660 | Web | 4. srpna 2016 v 18:20 | Reagovat

[3]: děkuju moc, ale zase to nepřeháněj :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama