Dorotka - povídka o statečné koze

12. června 2017 v 21:50 | misa660 |  Povídky




Vystoupala jsem po točitém schodišti až do posledního patra vysokého činžovního domu uprostřed centra Prahy. Už nám asi rok slibují výtah, ale žádný náznak stavby se nekoná. Udýchaně jsem si přehodila do jedné ruky veškerý nákup pro moji rodinu a druhou začala lovit v kabelce svazek klíčů. Strčila jsem jeden z klíčů do zámku a krapet se vyděsila. Bylo odemknuto. V tuto odpolední hodinu by neměl být ještě nikdo doma. Děti jsou ve škole, pokud David zase nezatahuje, a manžel v práci. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a těžké igelitky postavila na zem vedle botníku. Ani jsem se nezula a pokračovala dál do kuchyně. "Je někdo doma?!" Zavolala jsem, ale byt se zdál být tichý. Když jsem si chtěla nandat chlupaté bačkory v podobě králíčka, zaslechla jsem podivný zvuk. Zdálo se mi, jako by vrzala podlaha. Nebo postel? Za chvíli se rány ozvaly znovu a znovu, vycházely z ložnice za zavřenými dveřmi. "Proboha, Roman mě podvádí!" Vlezlo mi hned na mysl a rázně jsem vzala za kliku. V hlavě se mi honilo spoustu scénářů, ale skutečnost, která se mi zjevila před očima, mě nenapadla ani ve snu. Přede mnou stála koza, která jakmile mě spatřila, se rozeběhla a kdybych včas neuskočila ke stěně, srazila by mě.
"Zlato?" Znenadání se ozval Romanův hlas. Zmateně jsem se podívala za sebe a viděla svého manžela, jak drží kozu za červený obojek.
"Co… Co to má být? Děláš si ze mě srandu? Ta koza mě málem zabila!"
"Nehysterči a uklidni se. Je milá…" nevinně se podíval na hnědé zvíře s bílýma flekama, které zamečelo.
"Tak mi to laskavě vysvětli! Co to má znamenat??!!" Stále jsem si myslila, že je to jen zlý sen. Náhle jsem si vzpomněla na čokoládovou zmrzlinu, kterou musím dát do mrazáku.
"Víš co? Řeknu ti to takhle: Až uklidím nákup, ta koza bude pryč," vztekle jsem opustila předsíň a vrátila se pro tašky.
"V práci mě vyhodili," dolehla ke mně Romanova slova a já se celá rudá otočila zpátky.
"COŽE?!!" Roman jen pokrčil rameny a pohladil růžkatou obludu.
"A tohle je dárek. Nebyla to moje chyba, že mi dali padáka. Vyhodili i Petra, Leoše a..."
"Mě nezajímá, koho ještě vyhodili! Z čeho teď budeme žít? Jak nakrmíme tři hladové děti?! Sama domácnost neutáhnu, s platem prodavačky. Prodej tu kozu, třeba nás na nějaký měsíc zajistí."
"Mám prodat Dorotku? To teda v žádném případě, podívej se na ty její sladká očka!" Můj manžel buď úplně zešílel nebo se právě zamiloval do kozy.
"Měl jsi lépe pracovat a Dorotka by zůstala v tvé péči. Nebyl jsi dostatečně výkonný! Jinak by tě nevyrazili!"
"A co děláš ty, hm? Celý den sedíš u pásu a markuješ zboží. To já jsem tady ten, co po celý život vydělával. Takže na mě laskavě neřvi! Pojď, jdeme se vyvenčit," sklonil se ke zvířeti a připnul jí obojek. Prošli kolem mě, aby se dostali ven z bytu. Já na ně jenom zírala s otevřenou pusou a nevěděla, co na to říct. Můžu za to, že si mě vzal chytrý muž, který ještě do včerejšího dne léčil zvířata a zkoumal nové léky? Tak si mě neměl brát! Postupně jsem začala vyndávat potraviny z igelitek a ukládala je na správné místo. Když vše bylo hotové, šla jsem se natáhnout k televizi. Do misky jsem si nandala kopu zmrzliny a udělala jsem si pohodlí na gauči. Ani nevím, co běželo na obrazovce, stále jsem přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Kdybych dnes neměla volno, dozvěděla bych se to až večer a možná bych všechno zaspala. Jenže teď byl bílý den a za chvíli musím vyzvednout Adélku ze školky. Myslila jsem si, že pro ni dojdu hned, jakmile poklidím, ale teď jsem si musela chvíli odpočinout. Odložila jsem misku na stolek a lehla jsem si. Zrovna dávali Komisaře Rexe, který měl končit za půl hodiny. Rozhodla jsem se, že ho zkouknu a pak půjdu pro Adélku.
"Čau, mami, co se tu tak válíš? To je neobvyklé," hupsnul ke mně devatenáctiletý syn David na pohovku a probudil mě.
"Davide, co tu děláš tak brzy? Zase zatahuješ?" Zamžourala jsem skrz ostré světlo, které vyzařovalo z lustru.
"No dovol, v půl šesté večer? Chceš, abych v té škole snad i přespával nebo co."
"Cos to říkal?!" Ihned jsem se posadila a podívala se na mobil. Deset zmeškaných hovorů od učitelky z mateřské školy.
"Proboha! Dělej, vem si klíče od auta a jedeme do školky." David na mě koukal, jako bych právě spadla z vesmíru.
"Adéla není doma?"
"Nečum tak blbě a vezmi si ty klíče!"
"Ty mi dovolíš řídit? Vždyť říkáte, že jezdím jako prase," uchechtnul se, ale začal se zvedat.
"A moc dobře víš, že já neumím řídit vůbec. A tvůj táta se pase někde s kozou."
"Co?"
"Dělej, jedeme!" Seběhli jsme schodiště tak rychle, že ani nevím, jestli Lenka už byla doma nebo ne, ale i přesto jsme dveře pouze zabouchli. V půli cesty jsem si uvědomila, že nemám mobil ani klíče.
"Do háje, nemám telefon!"
"Tak doufej, že tam ještě jsou." Evidentně se už nechtěl vracet. V autě jsem sebou neustále mlela a chtěla už vystoupit. Jakmile jsme se blížili k budově mateřské školy, zase jsem spatřila tu flekatou kozu! A vedle ní stál můj manžel a Adélka.
"Zastav!" Řvala jsem na Davida, jako by za všechno mohl on. Jakmile auto zabrzdilo, vystoupila jsem a hnala se ke své pětileté dcerce.
"Broučku, promiň! Maminka je tady!" Napřáhla jsem náruč, abych ji mohla obejmout, ale ona ani neplakala a věnovala se zvířeti.
"Hele, táta nám přivezl kozičku! Prej proto jste se všichni tak zdrželi. Paní učitelka žíkala, že jste nám měli dát vědět, ale že to chápaj." Adélka se usmívala od ucha k uchu a hladila si kozu, která do ní jemně strkala hlavou.
"Hihi," smála se a nespouštěla z ní oči.
"Jasně, holčičko. Ale je to jen dočasně, abyste věděli, jak by bylo těžké se starat o pejska, víš?"
"A co když to zvládneme? Budeme moct mít Dolotku i psíka?" Zakroutila jsem hlavou a snažila se přetvařovat.
"Čusík sestra, cos to vyhrála??" Přistoupil k nim David, který se bavil z nynější situace.
"Kozu a pak budeme mít psaaa!"
"Vážně, jo?" Povytáhl obočí a zatočil s Adélkou ve vzduchu, která se odtrhla od kozy. Na Davida vždycky dá, ani nevím proč se mají tak rádi. David jí často škádlí, bere jí hračky a ona pak pláče. Ale připadá mi, jako by se měli víc rádi, než mají rádi mě.
"Pojď si jí pohladit a koukej na ten čelvenej obojek," táhla svého bratra ke koze a my s Romanem jsme si mohli konečně promluvit. Chtěla jsem na něj křičet tak hlasitě, že by to slyšela celá Praha, ale před dětmi jsem si to nemohla dovolit.
"Takže ještě jim budeš kecat, jo?" Udeřila jsem na něj, když jsme se od nich trochu vzdálili.
"Možná lepší než jim říkat pravdu. Matka zapomněla vyzvednout svojí vlastní malou dceru!" Vpálil mi to přímo do tváře, abych se cítila špatně. Jenže jsem moc dobře věděla, že za všechno může on.
"A tys jí vyzvednout nemohl, protože ses procházel se svojí kozou někde bůhví kde. Místo toho abys mi řekl, že Adélu vyzvedneš, když máš jednou čas. Vyhodili tě, tak ses mohl aspoň jednou postarat o děti!"
"Víš co, nebudeme tady tropit scénu. Jaktože řídil?" Z ničeho nic změnil téma a podíval se na Davida, který právě pobíhal s kozou za Adélkou.
"A jak jsem se sem asi měla jinak dostat?"
"Víš moc dobře, že má řídit jenom se mnou. Co kdyby se něco stalo, s čím by si neuměl poradit? Má řidičák teprve měsíc! A navíc, mohla jsi mi zavolat, jestli tu třeba nejsem. Nemohli se ti dovolat, cos dělala?"
"Usnula jsem. Tak trochu jsem byla rozhozená a unavená z tvého vyhazovu, víš?" Poslední slova nejspíš přestal poslouchat, protože mu začal zvonit telefon.
"Volá dcerka…" Kývla jsem a vrátila se k dětem.
"Děti, pojedeme. Davide, můžeš řídit i zpátky, jestli chceš. Jel jsi moc pěkně," usmála jsem se na něj a bylo hned poznat, že jsem mu udělala radost.
"Díky, mami," mrknul na mě a táhnul kozu na vodítku k zaparkované červené fabii.
"Ehm, ta koza do auta nepůjde. Jestli jí tatínek tolik chce, půjdou pěšky."
"Proč? Se tam nějak vmáčkneme, prosím tě," odsekl mi a pokračoval k autu. Adélka cupitala za ním. U dveří jsem jim zastoupila cestu. "Ta koza nepojede," řekla jsem rázně a dala si ruce v bok.
"Jsi nějaká podrážděná, je to dárek od táty. Podívej, jakou má sestra radost."
"Ploč nemůže jet s námi? Tak půjdeme všichni pěšky!" Rozhodla Adélka a začala se i s kozou vzdalovat od auta směrem k Romanovi.
"Není to dárek, jak táta tvrdí," sykla jsem Davidovi do ucha a vzteky práskla dveřmi u spolujezdce. Čekala jsem, že syn brzy nastoupí na místo řidiče, ale místo toho jsem zaslechla vzdálené hlasy. Koukla jsem do zpětného zrcátka a uviděla je všechny tři, nebo spíš čtyři, stát v kroužku, který se postupně rozcházel na opačnou stranu. A tak jsem šla mlčky za nimi. V duchu jsem se proklínala, proč jsem si jen neudělala řidičák.
Všichni ti přede mnou kypěli radostí, koza několikrát zamečela a hodně se zastavovala, aby se mohla napást. Tím pádem jsem se k nim neustále přibližovala, až jsem je došla. Dorota měla právě tlamu plnou trávy, když na mě jako první zvedla hlavu.
"Copak, nikdo tě neodvezl?" Posmíval se mi můj vlastní muž, kterého jsem po několik let tak šíleně moc milovala.
"Nemluv na mě, jen procházím," odsekla jsem a prošla jsem mezi svojí rodinou.
"Mamí, mamí, ploč jsi smutná?" Tahala mě dcerka za rukáv a já se hned musela usmát.
"Nejsem smutná, jen jsem unavená. Půjdeš se mnou domů?" Podala jsem jí ruku, kterou hned přijala. Myslím, že zapomněla na kozu a spokojeně jsme společně dokráčely až před barák, ze kterého se vyřítila Lenka. Její pubertu jsem nesnášela, je to s ní horší než s Davidem. Stáli jsme s Adélkou na přechodu a čekaly, až nám nějaký hodný řidič zastaví a my mohli v klidu přejít. Mezitím nás došel zbytek rodiny, i s kozou, a to pak zastavovala i auta na druhé straně. Lidé jsou fakt zvědaví.
"Co to je, mami?!" Zakřičela mi do tváře Lenka, jako bych tu kozu přivedla domů já.
"Tatínka neprávem," to slovo jsem schválně posměšně zdůraznila, "vyhodili z práce a dostal takovou malou pozornost. Kozu."
"Tati? To si děláš prču? Za chvíli přijde Dominik a… Do háje!" Podívala se na protější stranu ulice a spatřila nejspíš svého kluka. "Tohle nesmí vidět, tu kozu nesmí vidět!" Dřív, než někdo nás stačil včas zareagovat, Lenka se bez jediného rozhlédnutí rozeběhla do silnice s projíždějícími auty. V tu chvíli mi přišlo, že se čas zpomalil. Všechny smysly se zdvojnásobily. Slyšela jsem, jak nějaký kluk volá Lenku, aby nevběhla do silnice. Slyšela jsem, jak skřípají brzdy řidičů, kteří se snaží na poslední chvíli zabrzdit. Slyšela jsem ránu, která vrazila do… Myslila jsem si, že do Lenky, ale stála tam flekatá koza, která se pod nárazem modré toyoty ihned sklátila k zemi. Cítila jsem, jak mi ztuhla krev v žilách, ale nohy se daly ihned do pohybu.
"Lenko!" Křičeli jsme všichni naráz a běželi do vozovky, kde postupně vystrašení řidiči vylézali ze svých aut.
"Jsem v pořádku," odpověděla patnáctiletá holka, která mi přišla, jako by nebyla moje dcera. Učila jsem jí, jak se má rozhlížet a dávat pozor a nic z toho teď neudělala. Chtěla jsem jí na místě seřvat a dát ji kázání, ale na to přijde čas později. Teď se musíme ujistit, že je opravdu v pořádku.
"Lenko, proboha, cos to dělala?" To už k nám doběhl kluk s dlouhými tmavými vlasy, kterého jsme viděli poprvé v životě. Nejspíš onen Dominik.
"To ta pitomá koza, mohla jsem se kvůli ní zabít!"
"Pitomá koza? Vždyť ti zachránila život, ségra!" Rozkřikl se David.
"Máme zavolat doktora?" Optal se jeden z řidičů a náhle dodal: "Nebo veterináře?" Podíval se na ubohou ležící kozu, která ztěžka dýchala.
"Nemusíte. Lékaře naštěstí snad nebudeme potřebovat a veterinář je na místě," odpověděl Roman, a když se ujistil, že je Lenka bez jediného zranění, začal se věnovat Dorotě. Adélka hladila její srst a šeptala jí nějaká uklidňující slova.
"Všechno bude doblé. Sestla je hloupá!"
"Takhle o tvojí sestře nemluv, Adélo. Můžeme být rádi, že se Lence nic nestalo a Dorotka jí zachránila život," Roman se snažil zůstat klidný.
"Pojďme domů, tatínek se o kozičku postará, ano?" Rozhodla jsem nakonec, ale Adélka se ani nehnula. Jako by se k té zemi přilepila.
"Chci zůstat tady!" Zlobila se, ale ještě nebrečela.
"Díky ní jsi nemusela mít ségru, sestřičko! Pochop to už!" Lenka na malou Adélku udeřila, a to už se jí kutálely slzy po maličkém obličeji.
"Lenko!" Obořila jsem se na ní, "Ty ses chovala nezodpovědně, jako malý fracek! Proč jsem tě učila, jak přecházet silnice?"
"A měla jsem snad Dominikovi ukázat, jak jsme bláznivá pošahaná rodina? Co by si asi pomyslel o tom, že máme v bytě kozu!"
"Hej, Leni, vždyť v pořádku. Nezlobil bych se," promluvil brýlatý kluk, který se mi ani trochu nelíbil, ale zdál se být milý.
"Ty bys mě neopustil?"
"Jasně, že ne, beruško," políbil jí na tvář a v tu chvíli mi došlo, jak je Lenka proti němu mladá. Budu si s ní muset později promluvit. Hlavně, aby neměla sex! Z té myšlenky se mi udělalo špatně, ale ještě hůř se mi dělalo z toho, že místo kozy, tam teď mohla ležet moje dcera.
"Dorotka tě zachránila!" Řekla jsem nahlas a v ten okamžik jsem začala mít strach o kozí život. Co když umře?
"Copak jste se všichni zbláznili? Kdyby tu nebyla koza, nic takového by se nestalo!"
"Lenko, už dost. Nemůžeš za své nezodpovědné chování vinit kozu! Jsem tak ráda, že tě zachránila. Až s námi bude bydlet, nakoupím jí všechno, co jí na očích uvidím. Jestli miluje travičku, natrháme jí travičku! A teď jdeme dovnitř a počkáme, jak to dopadne. Pojďme."
Hodiny ubíhaly a všem nám přišel čas nekonečný. Lenka nám mezitím představila Dominika, který byl o pět let starší než ona, ale zdálo se, že má v hlavě všechno srovnaný a velmi dobře si rozuměl s Davidem. Povídali si o nějakých videohrách, kde jsem se naprosto ztratila. I Adélka nakonec přišla domů, když si Roman šel pro nějaké věci, aby udělal Dorotce dobře. Přemluvila jsem dcerku, aby tu již zůstala. Asi po třech hodinách se na chodbě ozvaly klapavé zvuky a náhle se otevřely dveře. Všichni jsme se postavili do řady, abychom viděli, jak to dopadlo.
"Tak je tady, naše hrdinka," podrbal Dorotku na hlavě, která sotva stála na nohách, ale zdála se být v pořádku.
"Hulááá!" Adélka se k ní rozeběhla, aby ji mohla obejmout, ale tatínek zakročil: "Dorotka teď dostane pěkné místo na odpočinek a bude muset pár dní poležet, aby se vyléčila. Když jí dáme čas, dostane se z toho. Chceš, aby si s tebou zase hrála?" Adélka kývla hlavou a ustoupila. Viděla jsem jí na očích, jak je strašně moc šťastná, a že si nemůže šáhnout bylo pro ni obrovské utrpení, ale je to moje chytrá holčička.
Dorotka dostala veškerá privilegia a každý jí hýčkal. Myslím, že to moc dobře věděla a byla ráda, že se dostala mezi milující rodinu. I Lenka časem pochopila, že jí pouhá koza zachránila život. A tak jsme měli místo psa kozu, za kterou se již nikdo nestydí a místními lidmi jsme velice obdivovány. Dorotce jsme vystřihli pár novinových článků, které pojednávaly o flekaté koze jako o hrdince. Titulky jsme zarámovali a pověsili do předsíně tak, aby byly dostatečně viditelné pro návštěvy. Dorotka sdílela pokoj společně s Adélkou a všichni jsme byli šťastní. Ani s penězi jsme neměli problém, protože jsme přeci měli slavnou kozu, kterou bohužel někteří lidé chtěli od nás odkoupit. I přesto, že nám nabízeli obrovský finanční obnos, který by nás zajistil na spoustu dalších let, odmítli jsme Dorotu prodat. Je to jen a jen naše koza v bytě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama