Případ Laury Bergerové

11. června 2017 v 21:59 | misa660 |  Povídky
Obrázek:
Slova: doutník | výuka | srp | pyžamo | plakát
První věta: Měli mnoho teorií o tom, jak byla zavražděna.
Místo: Jeskyně
PŘÍPAD LAURY BERGEROVÉ



Detektivové měli spoustu teorií o vraždě šestnáctileté dívky, která byla objevena minulý měsíc v jeskyni nacházející se uprostřed lesa. Zprvu se vyšetřovatelé domnívali, že se jedná o sebevraždu. Zesnulá Laura Bergerová vyrůstala celý svůj život u pěstounů, od kterých utíkala. Již několikrát se snažila podřezat si žíly a sama o sobě byla velmi problematická. Neměla žádné přátelé a trpěla depresemi. Když už chtěli případ uzavřít, detektivka Irma Brůnová se vrátila na místo činu. Její vnitřní hlas Irmě nedal spát. Stále odmítala uvěřit tomu, že se Laura zabila na tak odlehlém místě. Vždy se pokusila o sebevraždu doma, v blízkosti lidí, aby si jí co nejdříve všimli. Možná ani umřít nikdy nechtěla, jen se snažila získat pozornost ostatních. Vzpomněla si na svého učitele, jak při výuce zdůrazňoval, aby vždy poslouchali svůj vnitřní hlas, jako ti nejlepší inspektoři všech dob. "Někdy se nemusí jevit pravda hned na začátku a musíte zapojit celou vaši mysl," říkával tehdy, při čemž tak rád ilegálně kouřil doutník. Většina studentů ho odsuzovala za jeho přístup ke vzdělávání, ale Irma ho pozorně poslouchala. Nyní nadešel čas zjistit, zda měl její profesor pravdu.
K jeskyni se vydala minulou noc, kdy si přes pyžamo hodila pouze kabát a nasedla do auta. Zajela na okraj lesa, z přihrádky si vzala zbraň pro všechny případy, kterou zastrčila za kalhoty a vydala se do temného lesa. Na mobilním telefonu spustila aplikaci Svítilnu, aby viděla na cestu. Věděla, že je to její poslední šance, jak dokázat, že Laura nespáchala sebevraždu. Má pár hodin do uzavření případu, proto nemohla čekat, až vysvitne sluníčko. Již patnáct let slouží ve službě, ale nikdy se sama neocitla v černém lese. Srdce jí bušilo jak o život a každou minutu se otáčela za sebe. Lesní noční život Irmu doháněl k šílenství. Jakmile zaslechla jenom prasknutí větvičky, hned sahala po pistoli. Už si myslila, že zabloudila, protože se jí cesta zdála nekonečná. Nakonec však narazila na žluté pásky ohraničují místo činu, které nazdvihla, aby pod nimi mohla projít. Před sebou spatřila vchod do jeskyně, do které vstoupila. Od stěny se linul chlad, až zalitovala, že si ještě neoblékla svetr nebo mikinu. Prostor se Irmě nyní zdál o něco větší, než když na zemi ležela ubohá dívka. Mobilem si svítila na každý kamínek, na strop, a přitom se otáčela kolem dokola. "Neodejdu, dokud nenajdu důkaz, který pojednává o vraždě. Nenechám to jen tak!" rozčilovala se a začala si zoufat. Věřila svému vnitřnímu pocitu, věřila svému bývalému učiteli a odmítala přijmout myšlenku, že odsud odejde s prázdnou. A pak úplně vzadu v rohu konečně něco spatřila. Větší kámen, který když nadzvedla, jí vrátil zpět do reality. Zase nic. Zdrceně se na něj posadila, při čemž dostala chuť na doutník.
"I když to vypadá, že jste vyčerpali veškeré možnosti, ale stále pochybujete, snažte se najít důkazy i v nemožném. Co vás nikdy nenapadne, protože nejste tak hloupí, nebo až příliš chytří, či dokonce jen trochu kreativní jako vrazi? Nezapomínejte na to, že oni jsou lidmi, kterými se my nikdy nechceme stát. Ale stačí pouhá minuta přemýšlet jako oni a důkazy se mohou z čista jasna objevit. Hlavně se nikdy nevzdávejte." Vzpomněla si na slova z výuky a vyšla před jeskyni. "Co když zůstaly stopy venku?" Dala se do pohybu a pozorně obešla celou skálu, která nebyla příliš velká. Koukala se po zemi a odkrývala veškeré kameny a křoví. Když už si dala asi tři kolečka, začalo svítat.
"Sakra!" zaklela a se sklopenou hlavou se vydala zpátky k autu. Když zvedala žluté pásky, zdvihla hlavu a zahleděla se na zvláštně rostoucí silný strom před sebou. Ve kmeni s dírou, jenž se tak podivně stáčel, se zabydleli ptáčci. Irma přistoupila blíže a zpozorovala malá bílá vajíčka, která jí vyvolala nesmělý úsměv na tváři.
"Kde jsou ale rodiče? Proč na nich nesedí?" přišlo jí na mysl a podívala se do dutiny. Nic neviděla, ale i přesto strčila svoji ruku dovnitř obydlí. Něco nahmatala. Pevně to uchopila mezi prsty a opatrně vytáhla ven, aby neporanila vajíčka. Hnízdo muselo být o něco větší, než si doposud myslila. V ruce držela zakrvácený srp, který ještě nějaký čas bez dechu hypnotizovala modrýma očima. "Proto ty řezné rány vypadaly jinak, než obvykle!" zaradovala se najednou a ihned se rozeběhla k autu, při čemž jednou rukou vytočila číslo šéfa. Vyzváněla docela dlouho, nejspíš ještě spal.
"Haló, u telefonu Koudelka," ozval se rozespalý hlas vrchního detektiva.
"Zdravím, Viléme. Neuzavírejte ten případ, jedu na stanici s výborným důkazem. Někdo schoval srp do dutiny stromu. Nebyla to sebevražda, říkala jsem vám to!" Křičela do telefonu tak hlasitě, až si Vilém musel mobil oddálit od ucha.
"Cože jste Brůnová? Dobře, setkáme se tam," nečekal na odpověď a rozhovor ukončil. I tak se Irma zaradovala a došla k autu. Z kufru vytáhla sáčky různé velikosti, aby mohla vražednou zbraň zabalit. Jakmile měla hotovo, nasedla do černého peugeota, protočila pneumatiky a plnou rychlostí jela na centrálu. Zjistila, že je teprve pět hodin ráno, ale věřila, že Vilém se dostaví ještě dřív než ona.
Měla pravdu. Zaparkovala své vozidlo vedle modrého BMW, které patřilo Vilémovi. Vyběhla po schodech k hlavním dveřím, pozdravila recepčního Jindřicha a pokračovala do kanceláře vrchního detektiva, který jí již očekával.
"Proč jste tam vůbec chodila? Sama v noci? Zešílela jste, ženská jedna?!" Obořil se do ní mírně opuchlý policajt s kruhy pod očima, jakmile otevřela dveře do kanceláře.
"Pardon, musela jsem. Nikdo mě neposlouchal a já to celou dobu věděla, že se jedná o vraždu!" Obrátila mu úder, což očividně pomohlo.
"Dobře, ukažte mi, co jste našla," vybídl Irmu, aby sáček položila na stůl.
"Hmm…Podle pitevní zprávy by tato zbraň mohla být opravdu vražedná. Předpokládám však, že otisky sejmeme jen vaše, nemám pravdu?" To Irmu zaskočilo. Ano, neměla rukavice, protože netušila, že v dutině opravdu něco najde, ale zdálo se jí, jako by se stala jedna z hlavních podezřelých.
"Nebojte se, nic nenaznačuji," dodal Vilém, když viděl, jak se Irma polekala. "Ani se nezasmějete?" Přátelsky šťouchnul do zkoprnělého těla Irmy a následně se na ní usmál.
"Jistě, omlouvám se. Jaký je další postup?" zeptala se, když se jí vrátila barva do obličeje.
"Sejměte otisky a pak se stavte," podal Irmě sáček a otevřel jí dveře. Trochu ještě stále zmatená Irma opustila kancelář a vydala se do laboratoře. Když již uplynulo pár hodin a stanice se hemžila pracovníky, Irma začala zívat. Ale stále pokračovala ve své práci. Otisky sice našla, ale čekala na výsledek, zda patří někomu z databáze.
ŽÁDNÁ SHODA
Objevilo se náhle na obrazovce a se zklamaným výrazem se s informací vydala k Vilémovi, který právě telefonoval.
"Dobře, pošlu tam Brůnovou," položil sluchátko a pokynul Irmě, ať se posadí.
"Máme tu bezdomovce Filipa Janečka v ulici Chrudimské," hodil před ní stoh papírů a Irma se opět ztratila. "Mohla být tu být spojitost," řekl nakonec.
"Aha," odpověděla bez zájmu a očima si pročítala složku.
"Bez výsledku, že?" Irma přikývla.
"Proč si myslíte, že kousek od centra Prahy se nachází spojitost s případem, který se odehrál mimo město?" Stále nechápala.
"Filip Janeček má bratra Robina Janečka, kupodivu též bezdomovec. Robinovi je dvacet sedm let a údajně se měl sejít s Laurou Bergerovou v den její smrti. Nepřijde vám to jako spojitost?"
"Proč by se tak mladá dívka scházela zrovna s otrhaným a o několik let starším Robinem? A jak to víte?"
"Právě se mi dovolal Filip Janeček, který na vás čeká. Běžte tam a promluvte si s ním. Nezapomeňte mu dát drobné," rýpnul si nakonec a vrazil Irmě do ruky veškeré papíry, aby se toho mohl zbavit.
"Zajisté," odvětila a šla k sobě. Nejradši by si dala šlofíka, ale dostávala se blíž a blíž k pravdě, musela vyrazit.
Zaparkovala auto v Chrudimské ulici a ignorovala parkovací zóny, za které by jako správná občanka měla zaplatit. Doufala, že se pokutě vyhne. Prošla kolem baráků a konečně spatřila muže na dece, nad kterým se právě skláněly dvě ženy a dávaly mu drobné do přichystaného klobouku. Irma vytáhla peněženku a taktéž mu hodila pár korunek.
"Zdravím, vy jste pan Filip Janeček?"
"Ano, ano… A vy jste?"
"Irma Brůnová, detektiv z úplně jiného okrsku, ale jaksi mě stopy zavedly až sem. Prý jste volal na stanici ohledně vašeho bratra." Irma zpozorovala, že se Filip cítí nejistě.
"Nemusíte se bát, postaráme se o vás," řekla s úsměvem, aby ho uklidnila.
"Dobře, dobře. Můj starší bratr...Robin…No, jak se to vezme. On…Potkával se tu s jistou dívkou každé pondělí, myslím si, že jí měl rád. Ale víte, Robin to nikdy v hlavě neměl v pořádku. A ta slečna, Lauro jí oslovoval, myslím," Irma pokývala na souhlas a nechala ho pokračovat, "ona se mi zdála být taky trošku zvláštní. No povězte mi, kdo by se chtěl scházet s bezdomovci, že?" uchechtl se pod neoholenými vousy a přestal mluvit.
"Pokračujte, Filipe. Proč jste až dnes zavolal na policii?"
"Víte, já vo tom nevěděl. My spolu moc nemluvíme, von je takovej prostě divnej. Ale chvilku před vámi přišel a choval se dost divně, chodil sem a tam a držel se za hlavu. Pak mi povídá: ,Ten srp někdo ukradl! Vždyť jsem ho schoval, jak je to možný? Dneska tam nebyl! Každý den ho chodím kontrolovat!' Křičel na mě a lomcoval se mnou a v tu chvíli mi to došlo. Už nějaký ten měsíc se tu ta holka nevobjevila a říkal jsem si, jestli von jí něco neudělal…" náhle zmlknul.
"A proč chodil ten srp kontrolovat, a ještě takovou dálku? Proč se ho nezbavil?"
"Heleďte, to fakt jako netuším. Von je vadnej, vždyť vám to tu povídám. Ale asi byste ho měli chytit, bojím se, co by ještě mohl udělat."
"Dobře, dostaneme ho za mříže. Víte, kam šel?"
"Říkal něco vo támhletom," podíval se na sloup za Irmu, na kterém visel plakát.
"Cirkus?"
"Jo, von miluje zvířata. Jestli se tam nějak dostane, to nevím. Ale vsadím svůj vlastní krk na to, že tam bude."
"Moc díky za informace, ještě se uvidíme." Přihodila mu do klobouku dvoustovku a otočila se na podpatku. Chudák kluk, co si asi vytrpěli.
Dojela k rozlehlé louce, na které se rozprostíral obrovský červenožlutý stan se zvířaty. Už u vchodu ucítila zápach, jenž jako dítě milovala.
"Madam, máme zavřeno," zastoupil jí cestu urostlý muž v černém obleku.
"Detektivka Brůnová, hledám Robina Janečka, který k vám na 80% nepozorovaně proklouzl. Pusťte mě dovnitř," když muž zahlédl její průkazku, otevřel jí banku u plotu.
"Myslím si, že se mýlíte. Náš objekt pečlivě střežíme," věřil svým lidem a jejich schopnostem.
"To mě nezajímá, to si pak vyřiďte, jak chcete." Bez ohlédnutí vykročila před sebe a sebejistě se vydala k zadnímu vchodu stanu. Určitě se bude skrývat tam. Moc lidí se v zadním prostoru přes den nevyskytuje a pak se přesune mezi diváky. A zase měla pravdu. Když odhrnula závěs, chvíli nikoho neviděla. Vstoupila dovnitř a z dáli k ní doléhali hlasy cvičitelů. Šla podél stanu až do pravého zadního rohu, kde se pod trochu látky skrýval Robin Janeček.
"Zdravím, jak se máte?" Vřele ho pozdravila a Robin ani vteřinu neváhal a dal se na útěk.
"Ale, ale, kampak, Robine?"
"Jak… Co…? Já…Já odejdu, neřekněte to na mě! Miluju cirkus!"
"Možná vám zanesu nějakou knížku o cirkuse, abyste se ve vězení neukousal nudou. Jste zatčen, Robine Janečku."
"Cože?" vytřeštil na ní oči, div mu nevypadly z důlků.
"Proč jste zabil Lauru Bergerovou?" Kápla božskou. Jeho výraz se zkroutil do smutného a zmateného úšklebku.
"Nechtěla se mnou spát! Vždyť jsem tý holce udělal dobře, když jsem jí zabil. Přála si to od svého narození," začal kňourat a Irma věděla, že skončí přinejlepším s léky.
"Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může být a bude před soudem použito proti vám." Nasadila mu pouta a vedla ho před sebou do vozu. Při zpáteční cestě se potkala s ochrankou cirkusu, který se zdál být zlomený. Irma na něj povýšeně mrkla a pokračovala k autu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 12. června 2017 v 2:34 | Reagovat

Moc hezky napsaný příběh, je dobře, že byl viník dopaden, i když teda kvůli hlouposti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama