Aktuální interaktivní povídky:




Božský svět

1. července 2017 v 13:34 | misa660 |  Autonehoda
  • A) Setkat se s Bohy
  • B) Odmítnout setkání
  • C) Pokusit se anděla zabít, nic takového neexistuje


"Absolutně ničemu nerozumím a pokud si myslíš, že je nejlepší se setkat s Bohy, budu ti věřit," odpověděla jsem nakonec a holčička jen přikývla. Odvrátila se ode mě, klekla si na zem a vypadala, jako by se začala modlit. Jejím slovům jsem nerozuměla, a tak jsem jí jen mlčky pozorovala. Neuběhlo ani pět minut a místnost se proměnila v přírodu. Nad námi na jasně modré obloze poletovali zpívající ptáčci, kolem nás se nacházely rozkvetlé stromy a rostlinky. Přes cestu právě proběhla srnka a za ní pelášila veverka.
"Pozor!" Křikla dívka a pevně mě uchytila za ruku. Zatáhla mě za nejbližší strom a čekala, až nějaké údajné nebezpečí pomine.
"Co…?" Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale naznačila prstem přes pusu, abych byla potichu. A pak ukazováček namířila směrem k obrovskému stvoření.
"To je Bůh Obrů, vlastním jménem Obroun, s ním se setkat nechceme," zašeptala mi do ucha a stále sledovala procházejícího Boha. Všechny zvuky, jež jsem slyšela předtím, náhle utichly. Už to nebyl takový ráj, jako na začátku. Obroun hlasitě dupal a křupaly pod ním větvičky ležící v trávě. Hned jakmile zmizel v lese, zlatovláska vylezla z úkrytu a nabádala mě, abych ji následovala. Celá příroda se opět probrala k životu a já pocítila příval štěstí.
"Obroun je náš přítel, ale jeho síla je dost silná a mohl by zabít tvé nenarozené děťátko," podívala se na moje zakulacené bříško, ve kterém jsem nepociťovala ani žádné kopání. "Ale mohl by nechtěně zabít i tebe," dodala nakonec a já sebou cukla.
"Bude to dobré, Molly. Pojď, navštívíme naše pány." Vydala se na cestu, po které se začala shromažďovat zvířátka. Většinu z nich jsem dokázala pojmenovat a vypadala téměř pozemsky, ale našla jsem i druhy, které mé oči ještě nikdy nespatřily.
"Jak se máte?" Mluvila k nim a zvířátka snad pokyvovala hlavou.
"Paterčata?! Tak to gratuluji!" S rozzářenou tvářičkou se zastavila u vlka, u kterého se choulilo pět malých vlčátek. Začala se s nimi mazlit a já jsem za ní jen tak povstávala.
"Vanesso, představuji ti pozemskou bytost, Molly," podívala se na mě a ustoupila. Jakmile mě však vlčice zahlédla, vycenila své obrovské špičáky a stoupla si na všechny čtyři.
"Ne, ne, ona je hodná. Klid. Jen to uvnitř je zlé," mluvila na ní klidným hlasem.
"Jasně, neboj se. Vyřešíme to," pohladila jí po hlavě a vlčice si zase sedla. Vypadalo to, jako by spolu komunikovali. Holčička se dala znovu do kroku a já jí následovala.
"Ty jim rozumíš?" Měla jsem spoustu otázek a nevěděla jsem, na jakou se mám ptát dřív.
"Jo, jsme jedna velká rodina," odpověděla s úsměvem na tváři a pak ukázala na zničehonic stojí palác před námi. "Tadá, jsme tu." Pořád se usmívala, až mi to trochu nahánělo strach.
"Musíš tam jít sama, nepustí mě tam."
"Proč?" Nechápala jsem.
"Jsem jen Anděl. Nesmím se s nimi nikdy setkat, ale ty můžeš. Počkám na tebe, ale teď půjdu pozdravit brášku, tak zatím pa," odběhla a nechala mě tam stát samotnou. Přistoupila jsem blíže k zavřené bráně. "Paráda a co teď?" Pomyslila jsem si, ale odpověď přišla brzy. Brána se začala zvedat a já mohla projít dovnitř. Čekala jsem nějaké nádvoří, jako u pozemských hradů, ale kolem mě rostly jen barevné voňavé rostliny. Všechno bylo moc hezky upravené, asi mají dobré zahradníky.
"Vítejte u nás, Molly," najednou se za mnou ozval mužský hlas. Zněl téměř stejně tak líbezně jako malé holčičky, která mě před chvílí opustila. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla.
"Haha, nevěříte v Boha, že ano?" Někdo se začal bavit na můj účet.
"Ne, nevěřím," přiznala jsem a zakroutila hlavou.
"Dobře tedy, vstupte prosím do paláce." Nezbývalo mi nic jiného než uposlechnout něčí hlas. Vrata obrovského bílého paláce, jenž se celý třpytil, se otevřely a já vstoupila dovnitř. Přímo před mými zraky se zjevil pohledný muž, který se samozřejmě celý blyštil. Už mě to ani nepřekvapilo. Za poslední uběhlé hodiny všechno jenom zářilo.
"Molly, následujte mě," uklonil se a otočil se ke mně zády. Najednou se pod našimi nohami rozmotal červený saténový koberec, po kterém jsme oba mlčky šli. Kolem nás se nacházelo spoustu dekorací, soch a hlavně brnění. Ale mnohem větší s podivnými proporci, do kterého by lidi asi jen tak nezapadli. Procházeli jsme různými chodbami, ve kterých nebylo ani živáčka. Pak se Třpytka, tak jsem ho pojmenovala, zastavil a sestoupil z koberce. Chodba již nebyla chodbou, nýbrž obrovskou prázdnou místností. Stála tam jediná věc. Přímo přede mnou se nacházel trůn, velký trůn.
"Zdravím Vás, Molly. Již podruhé," ozval se opět hlas, který jsem slyšela již venku. Ale viděla jsem pouze Třpytku, který mlčky postával opodál.
"Ach, drahá Molly. Můžeme se bavit takto nebo začněte věřit. Copak jste neviděla Anděla? A náš Ráj? Chcete mi snad říct, že stále nevěříte v Bohy? V božský život? Myslíte si, že tohle všechno je jedna velká hra? Máte halucinace nebo máte pocit, že se probudíte ze svého snu? Chcete mě doopravdy vidět? Tak začněte všemu už věřit!" Hlas se zvýšil, ale stále jsem nikoho neviděla.
  • A) Pokusit se začít věřit v Bohy
  • B) Pokusit se probudit a utéct pryč
  • C) Pokusit se posadit na trůn a dělat si z místa legraci
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Molly a její přístup k Bohům

A 33.3% (1)
B 0% (0)
C 66.7% (2)

Komentáře

1 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 5. července 2017 v 7:53 | Reagovat

Hezké pokračování :-)
Volím A) Pokusit se začít věřit v Bohy

2 Deni Deni | Web | 6. července 2017 v 2:07 | Reagovat

Mám ráda legraci, takže bych volila možnost C. Zajímalo by mě, co ten neviditelný frajer na to řekne, když mu Molly poskáče po trůnu... ;-)  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama