Aktuální interaktivní povídky:




Záhadný balíček

13. srpna 2017 v 17:11 | misa660 |  Povídky



"Uvidíme se příští středu," oznámil Kláře, která právě odcházela z jeho bytu.

"Rozbil jsi to!" ozvalo se za jeho zády, když zabouchl dveře. Povzdechl se a podíval se na svojí malou rozzlobenou dcerku Natálii držící ve svých dlaní záhadný balíček, který ještě neviděl.

"Naty, jak bych mohl něco rozbít, co vidím poprvé v životě?"

"Nene, podíval ses dovnitř a rozbil jsi to!" Natálka začala plakat a hysterčit zároveň.

"Ukaž, podívám se," sklonil se ke svojí dcerce, které rudnul obličej. Natálka se však k němu otočila zády a nedovolila mu se na balíček ani podívat.

"Rozbiješ to ještě víc," fňukala a do rukávu si utírala slzy.

"Fajn, tak jdi do svého pokoje a neotravuj mě s tím," zaburácel a odešel do kuchyně připravit večeři. Pustil si malou televizi jako kulisu a zapnul si zprávy.

"…zemřela na otravu. Policie případ vyšetřuje," říkala reportérka s mikrofonem stojící na obrazovce.



"Nahání ti něco strach?" přehlušila televizi Natálka svojí podivnou otázkou, když její otec právě krájel cibuli a po jeho tváři se kutálely slzy.

"Samozřejmě, že se nebojím. Není čeho se bát, proč se mě ptáš?"

"Protože pláčeš a ve zprávách každý den líkají, jak někdo zemlel. Co když umleš taky?" neuměla říkat písmeno ř, protože jí byly teprve čtyři roky. Dominik se zastavil a otočil se na svoji holčičku, aby si s ní mohl lépe promluvit. Natálka tam však nebyla, v kuchyni se nacházel sám.

"Naty? Ty na mě mluvíš, a přitom se schováváš?" Vůbec to nechápal, ale když se mu nikdo neozýval, začal volat jméno své dcerky tak hlasitě, až to museli slyšet i sousedé.

"Co je?!" vykoukla ze svého pokoje, když už byl Dominik na cestě k jejím dveřím.

"Na co si to hraješ, Natálie?!" rozkřičel se na ní a zalomcoval s ní. Ta na něj však vytřeštila svá modrá kukadla a Dominik pochopil, že Natálka nemá jediné tušení, proč na ní její otec tak křičí.

"Hrála jsem si s panenkami, proč tak kličíš?"

"Já… Omlouvám se. Celou dobu jsi byla ve svém pokojíčku?" Natálka přikývla a otec jí zahnal zpátky dovnitř. Zavřela za sebou dveře a Dominik se nevěřícně vrátil do kuchyně.

"Co když je v tom jídle jed?" ozval se opět Natálky hlas. Dominik se rychle otočil, ale nikoho nespatřil.

"Ježiši, já mám halucinace nebo co?!"

"Ale ne, nemáš. Já jsem plímo tady, tatínku."

"Nemluv na mě!!" V domě se rozlehl pláč, a když Dominik otevřel oči, viděl svoji dceru klečet na podlaze plakat.

"Ne, ne, nebreč! To nebylo na tebe, co tady děláš? Potřebovala jsi něco?" Snažil se jí obejmout, ale Natálka stále plakala.

"Chtěla jsem ti jenom něco ukázat," vzlykala a Dominik byl z toho celý pryč.

"A copak?"

"Je to v pokojíčku, ale už nechci. Polád jenom kličíš! Já chci maminku!"

"Maminka už nepřijde, budeš to muset zvládnout se mnou, je mi to líto, Naty."

"Nesnáším tě!" Najednou se zvedla a rázným krokem se vydala do svého pokoje. Její otec se vydal za ní, vzal za kliku, která však nepovolila.

"Odkdy máš klíč? Otevři!"

"Ne! Jdi pryč!" Dominik se snažil otevřít dveře, bušil a volal, ale marně. Pak mu však něco došlo a rychle vytočil Klářino číslo. Když to asi po třetím vyzvánění vzala, rozkřičel se do telefonu: "Cos jí dala za ten dárek? Řekni sakra co?!"

"Hej, hej, neřvi na mě, vždyť ohluchnu. Barbínu, proč?"

"Jo? A jak vypadá ta tvoje barbína?! Nelži mi, vím, že jsi jí dala nějaký balík, který se jí neměl nikdy dostat do rukou!"

"Dominiku, uklidni se a poslouchej mě. Černovlasá barbína s modrými šatičkami, to je všechno, proboha!" Její popis seděl, tu panenku moc dobře znal.

"Fajn, můžeš prosím přijít? Děje se něco divného," chtělo se mu brečet, ale musel se jako chlap udržet a zůstat nad věcí.

"Před pár minutami jsem odešla a za chvíli mám schůzku, promiň. Co zítra?"

"Zítra už bude pozdě, ale to je jedno, zapomeň na to," zavěsil a běžel k šuplíku, kde by měl ležet klíč od pokoje. Byl tam. Popadnul ho a vrazil do zámku. Klika povolila a dveře se otevřely. Natálka si hrála s panenkami a vypadala naprosto klidná.

"Ahoj, tati, jdeš si se mnou hrát?" rozzářila se jí očka a svoji dceru zase poznával.

"Ne, promiň, beruško, ale chtěl jsem se tu na něco podívat, můžu?"

"Jo," pokrčila rameny a pokračovala ve žvatlání s barbínami. Její pokoj nebyl příliš velký a byl hezky uklizený. Dominik se snažil o Natálku starat, co nejlépe. Našel pár plyšáků, které ho moc nezajímali, narazil i na pár autíček, se kterými si Natálka však nikdy nehraje a pak konečně našel to, co celou dobu hledal. Chvíli váhal, zda to má Natálce ukázat, ale pak si vzpomněl na jejich slib, že si budou všechno říkat a přisedl si k ní na koberec. "Co to je?" ukázal jí roztržený balíček.

"Nevím, nikdy jsem to neviděla," usmála se a věnovala se dál svým hračkám.

"Ach tak. Dobře, vezmu si to, ano?" Jen pokrčila rameny a nevěnovala tomu pozornost. Když Dominik opustil její pokoj, nahlédnul do polootevřeného balíčku. V něm se nacházela rozbitá ampulka.

"Jo, měl jsi umlít!" ozval se znovu ten hlas a Dominik leknutím upustil lahvičku na zem. Zbytek tekutiny, která v ní zbyla se rozlila po dřevěných parketách, které se rázem zkroutily. Odskočil od místa a chňapl po telefonu, aby mohl zavolat policii.

"Jste zatčen, Dominiku Nováku," spoutali mu ruce za zády, jakmile poznali onu rozbitou ampulku.

"Cože? To snad nemyslíte vážně?! Někdo se pokusil moji dceru zabít a vy mě zatýkáte?! Za co?!"

"Tatííí, tatínku!" volala zoufale Natálka, které se ujala paní policajtka.

"To bude v pořádku, broučku. Hned se vrátím." Když už ho vedli k autu a malou Natálku se policijati snažili uklidnit a odvést společně s nimi, přiřítilo se černé auto, ze kterého vylezli dva pánové.

"Pusťe ho, je nevinný. Ale ona, ta je vinná." Ukázali na Natálku stojící před barákem a smála se na plné kolo.

"Cože? Naty?" Dominik se rozeběhl ke svojí dceři, jakmile mu odemkli pouta.

"Dominiku, být vámi, tak bych se jí nedotýkal. Jdeme pro ni," kývnul na druhého a vydali se směrem k Natálce.

"Zbláznili jste se? Je to moje dcera!"

"Ne, není. Kláro?!" Z ničeho nic se z auta vynořila Klára držící stejnou holčičku jako Natálka.

"Promiň, Dominiku. Nemohla jsem ti to říct, dokud vše nebylo jasné. Tady máš svoji dceru," pustila Natálku, která se rozeběhla ke svému otci, aby ho mohla obejmout. Ten od ní však ustoupil a podíval se zpátky na druhou Natálku, která s ním vyšla z domu.

"Nechápu to, kdo ty holky jsou?!"

"Tati?" podívala se na něj modrýma očima holčička z auta. Když se do nich zahleděl, nějakým způsobem opět spatřil svojí zesnulou manželku. Vždycky ji v ní viděl a v Natálce, kterou měl v nynějších dnech doma, Kateřinu neviděl.

"Co se to děje, Kláro?" zůstali tam už jenom oni tři.

"Teď už nic. Měli jsme podezření, že máš v domě dvě různé holčičky, a proto jsme ti museli vzít pravou Natálku, aby se falešná musela projevit na plné čáře. Jinak bychom jí nikdy nevylákali a ubližovala by vám. Věděli jsme, že se tě pokusí zabít, a kdo ví, co by udělala Natálce a kdybychom ti to řekli…"

"Nikdy bych vám to nedovolil! A jaktože jsem nepoznal, že tam jsou dvě?"

"Protože nebyla hloupá a my na ní měli spadeno už dávno."

"A to je dvojče?" zeptal se znechuceně.

"Ale ne, vůbec ne. Je o několik let starší a umí si udělat dokonalé masky."

"Dobře," podotkl, ale bylo vidět, že z toho vůbec není moudrý. Ale byl rád, že má vedle sebe svoji holčičku, ve které viděl její matku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 13. srpna 2017 v 21:13 | Reagovat

Zajímavý příběh,jsem ráda, že to dopadlo dobře.

2 dinosaurss dinosaurss | Web | 16. srpna 2017 v 21:46 | Reagovat

Opravdu velmi zajímavé počteníčko. Moc dobře napsáno!!! :-)

3 Eleanoredraven Eleanoredraven | Web | 14. září 2017 v 23:26 | Reagovat

Moc dobre napsano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama